„Už jedou, už jedou,“ vykřikovala udýchaná Slávka, komorná hraběnky Marie Sidonie Chotkové. Běžela od zahrady, celou tu nekonečnou cestu k zámku bez zastavení a vůbec nemohla popadnout dech. Však je také vyhlížela notnou chvíli a její paní byla značně netrpělivá. Vše připraveno a jezdci pořád nikde. „Konečně!“ oddechla si hraběnka s úsměvem na rtech. Koně právě přijížděli. V čele její manžel Jan Rudolf Chotek a za ním celá řada vysoce postavených mužů. Však uvidí, že i zde, na Kačině, umíme uspořádat takový hon jako Kinský na Karlově Koruně.
Booking.com
Při cestách do zahraničí nezapomeňte na kvalitní cestovní pojištění. Já používám tento srovnávač, vřele doporučuji.
(Kompletní fotogalerie je na našem FB – na tomto odkaze.)
Zámek Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou byl totiž postaven právě pro účely parforsních honů, tolik oblíbených v 18. a 19. století. Hrabě Chotek se na svém novém sídle, které budoval dlouhých 20 let, nemohl nechat zahanbit. Rozlehlý park, jako stvořený pro jízdu na koni. Sídlo v moderním stylu, nikdo jiný v celých Čechách takové nemá. Snad jen Napoleon Bonaparte ve Francii.
Jezdci jsou však již zde. Hon může začít.
Nejprve bylo třeba připravit kořist – statného jelena hledali myslivci se svými psy několik dní. Musí to být přece výjimečný kus, ne jen tak ledajaký jelen. Hraběnka nechala připravit vybrané laskominy, pánové budou navýsost spokojeni. Na Kačině mají totiž výborného zahradníka, který pěstuje i řadu exotických rostlin, ty výborné oříšky nebo nakládaný lilek, to jen tak někde panstvo neochutná.
A již se ozývá zvuk lesních rohů. Hraběnka nasedla do kočáru a sledovala se zájmem další dění.
Štěkot psů přerušil muzikanty a psovodi utíkají rychle za nimi. Mají stopu, pomyslil si hrabě. Teď jen rychle, aby jelen neunikl. Hrabě zavelel a jezdci na koních klusali za psy. Na Kačině konečně začal pořádný hon. Štěkot psů, troubení trubačů a ržání krásných vraníků, to vše se ozývalo z rozlehlého parku.
Hraběnka se jen libě usmívala a konečně byla spokojená, po dvaceti letech stavby zámku se dočkala. Měla nyní dost času sama pro sebe. Než jelena dostihnou uplyne ještě dlouhá chvíle. Až hon skončí, čeká ji ještě spousta práce, pozvala řadu akrobatů, kteří předvedou celé společnosti jezdecké umění, muzikanti zahrají k tanci i poslechu a pro nejmenší má připravené překvapení. Bude zde dnes dokonce loutkové divadlo.
Marii Sidonii proběhlo v hlavě dlouhých dvacet let stavby tohoto prokletého sídla. Všechny ty těžkosti, ať už finanční nebo stavitelské. Hrabě se chtěl ukázat a zámek byl trochu nad jeho síly. Už si myslela, že se dokončení stavby ani nedožije. Však jí zdraví už tolik nesloužilo, pěkná řádka let uplynula od doby, kdy jako mladá protančila snad všechny bály.
Z myšlenek ji vytrhl zvuk lesních rohů. To není možné, trubači troubí halali. Již ho dostihli.
A opravdu, její choť drží v rukou parohy. Dneska to byl rychlý, ale úspěšný hon.
No alespoň bude více času na společenské záležitosti, pomyslila si hraběnka, usmála se a vyjela vstříc svému muži, aby mu jako první poblahopřála k úspěšnému honu.
Hraběnka Marie Sidonie Chotková
Takhle nějak probíhaly parforsní hony ve francouzském stylu, tolik oblíbené v dobách hraběnky Chotkové, pořádané často právě v okolí Kačiny. Slovo parforsní je z francouzštiny – par force de chiens. To znamená silou psů, ti byli totiž nejdůležitější, jelena uštvali a jezdci na koních již dílo dokonali. Koně však byli na celém honu paradoxně nejvíce vidět.
Než budu pokračovat dál, musím ale historii uvést na pravou míru. První parforsní hon v Čechách uspořádal hrabě Oktavián Kinský až v roce 1836, tedy 12 let po smrti hraběnky i hraběte Chotka. Tady jsem si historii trochu přibarvil. Hony se konaly i zde na Kačině, ale až po smrti hraběnky Marie Sidonie Chotkové, za času jejích potomků. Hraběnka však byla silnou osobností a z jejího života se dochovala korespondence a četné deníky. Marie Sidonie je dnes součástí živých prohlídek, které se na zámku Kačina pravidelně konají. Trocha přiznané fabulace však není na škodu.
Jezdec s liščím ohonem představoval štvanou lišku
Z parforsních honů se postupně vyvinul hon na lišku.Jelen se zde proměnil v lišku, která byla vypuzena z nory; psi následovaní jezdci na koních pak lišku štvali, až do jejího úplného vyčerpání. Liška je totiž velice vychytralá a dostihnout ji dá mnohem větší práci než dostihnout vysokou zvěř. Celý hon na lišku pak vyžaduje mnohem větší znalost terénu, nasazení jezdců i vytrvalost, klade též větší nároky na terén. V Anglii se z oblíbených honů na lišku postupně vyvinula tradice Hubertovy jízdy, kde je štvanou liškou jeden z jezdců a celý hon je v podstatě jedno velké herecké představení. Jezdec má na rukávu liščí ohon z umělé srsti a cílem pronásledovatelů je ohon z jeho ruky strhnout.
Jezdci na Hubertově jízdě
Jezdci na Hubertově jízdě
Na zámku Kačina hráli vždy koně hlavní roli
V novodobé historii jsou Jezdecké slavnosti a Hubertova jízda na zámku Kačina, které se konají vždy na začátku října, právě připomínkou události popsané v úvodu článku. V rámci slavností se zámek promění v místo řady setkání: setkání jezdců, účastníků Hubertovy jízdy na jedné straně a jezdců prezentujících umělecké dovednosti na koních na straně druhé, setkání hudebníků, divadla pro děti a také setkání výrobců a prodejců kulinárních specialit a dalších zajímavých výrobků. Třešničkou na dortu jsou speciality vypěstované v místní zahradě a přilehlém skleníku.
Skleník hraběnka Marie Sidonie také nezažila. Za jejího života se jen tak tak podařilo zámek dokončit, zemřela o 2 roky později. Skleník byl postaven až zhruba o 10 let později. Chotkové měli zájem v cestování a přiváželi si z cest řadu exotických rostlin, hlavně z jižní Evropy. Již samotný Jan Rudolf Chotek dovezl na Kačinu modříny a jedlé kaštany – to díky němu se tyto dřeviny rozšířili do našich končin. Jeho potomci pak postavili oranžerii s množírnou a věnovali se pěstování řady rostlin. Za jejich časů byl například přes léto pod každým sloupem velký květináč s pomerančovníkem. Čerstvé ovoce ze skleníku bylo chloubou Chotků při jakékoliv významné návštěvě.
V zámeckém skleníku najdeme sbírku unikátních orchidejí
Vyskytují se tu v mnoha obměnách
Původní skleník se bohužel nedochoval, ale ten současný je rozhodně pýchou zámku. Nadšený botanik z Kutné Hory, pan Roman Kváč, který mě skleníkem provázel, říká, že skleník je rozdělen na tři části – subtropické pásmo, tropický deštný les a chladný vysokohorský tropický les. „Podlaha je asi metr pod úrovní země, skleník tedy v zimě nepromrzá a my můžeme pěstovat rostliny ve volné půdě a ne v květináčích, jak je běžné v jiných sklenících,“ říká pan Roman. „Podívejte se třeba na tento banánovník,“ ukazuje mi velikou rostlinu. „Roste přímo v zemi, ale právě kvůli tomu zde nevytváří plody. Nezmrzne, ale na plody je tady zima.“
Roman mi ukazuje řadu orchideí, které ohromují svými různobarevnými květy. Nerostou tu ale jen květiny. „Máme zde i řadu užitkových rostlin, které lze využít v kuchyni,“ říká a ukazuje kvetoucí zázvor. „Roste tady spousta druhů citrusů, kakaové boby, ale například si pěstujeme i rýži.“
Strašilka australská je tahákem pro všechny děti
Ve skleníku najdeme ale i zajímavost ze světa zvířat. Pan Roman pokládá mojí dceři na ruku zvláštní zvířátko. „Tohle je strašilka australská, je to až 15 cm velký hmyz. Nemusíte se ale bát, je to býložravec. Musíme ji však držet zavřenou, jinak by nám zkonzumovala všechny vzácné orchideje.“ Dcera Petra popisuje, jak její nožičky zvláštně šimrají, ale hrdinně drží strašilku na ruce celou dobu, co si s panem Romanem povídáme.
Za skleníkem je velká užitková zahrada, kde najdeme neskutečné množství bylin, ale i jiných jedlých rostlin. Všechny můžeme ochutnat v expozici v hradní kapli, kam se vydáváme asi za půl hodiny. K našemu překvapení najdeme pana Romana i zde.
Pochoutky ze zámecké zahrady
„Všechno, co zde můžete ochutnat, jsme vypěstovali v naší zahradě. Najdete tu speciality, které nejsou téměř nikde k vidění. Pan Roman pěstuje vlastní arašídy, tohle je nakládaná lichořeřišnice a tady třeba marmeláda z kdoule. Všechno to dělal sám.“ Takhle nám popisuje ochutnávkový stůl plný nevšedních chutí Romanova kolegyně Monika. Roman dodává: „Jen ta rýže je ze skleníku, jinak tu opravdu všechno vyrostlo venku.“ Odnáším si jeden plod speciálního červeného lilku, který naložený na sladko chutná neodolatelně. Uvidíme, zda poroste i v Podkrkonoší. Pan Roman tvrdí, že ano. Jedná se o lilek hulevníkolistý, nazývaný také liči rajčátko. Ochutnali jsme i topinambury nebo ačokču. Pro milovníka užitkové zahrady je to pastva nejen pro oči, ale i pro chuťové buňky.
V hradní kapli najdeme i několik dílniček pro děti. Zaujme nás, že vnitřek kaple není dokončený. Při stavbě zámku již na interiér kaple nedošlo. Přesouváme se do divadla, které bylo dokončeno až v roce 1851. Během slavností se tu hraje představení o První republice a loutkové divadlo pro děti. Představuji si roky slávy tohoto divadla a jde na mne stesk. Jaká to musela být doba zde na empírovém zámku!
Na nádvoří se ale již vše připravuje na společenský vrchol celé akce. Koně z několika vyhlášených hřebčínů jsou připravené na svá vystoupení za zvuků hudby. Nejprve jezdecké umění na starokladrubských vranících z národního hřebčína v Kladrubech nad Labem. Vznešení koně a vznešení jezdci. Radost pohledět.
Barokní ukázka jízdy na starokladrubských vranících
Barokní ukázka jízdy na starokladrubských vranících
Následuje vystoupení plemene minikoní Falabella ze stáje Przechwozd. Tento kůň, vysoký jen 75 cm, vypadá jak z nějaké pohádky nebo starověké báje. Koně doprovázejí děti a vystoupení je na hudbu z filmu Ať žijí duchové.
Vystoupení minikoní Falabella
Vystoupení minikoní Falabella
Vrcholem vystoupení je akrobatické vystoupení dětí na starokladrubské klisně. Dívky dělají stojky a další akrobatické kousky přímo za jízdy na hřbetě mohutného koně. Napětí dosahuje vrcholu a vystoupení je oceněno bouřlivým potleskem. Jedno vystoupení je lepší než druhé a tento blok patří rozhodně k vrcholům programu.
Akrobacie na koni ohromila všechny diváky
Akrobacie na koni ohromila všechny diváky
A co dál? Samozřejmě jsme nebyli ještě v zámku na prohlídce. Ten nabízí až pět prohlídkových okruhů a my si jejich návštěvu necháme na nějaký další článek. Rozhodně ale stojí za to.
Přiznám se, že zámek Kačina, který je postavený v empírovém slohu, příliš nepatřil mezi mé oblíbence, co se týče stavebního slohu. Je to mohutná široká stavba, obklopená ohromnými travnatými plochami a rozlehlým parkem uprostřed rovinaté krajiny mimo město. Sám o sobě na mě působí svojí rozlehlostí trochu depresivně. K zámku ale rozhodně patří koně a během Jezdeckých slavností se zcela promění.
Kdo nebyl letos, musí vydržet až do příštího roku nebo si vybrat další z celé řady akcí. Na zámku Kačina máte ještě letos možnost navštívit adventní program, konkrétně 2.prosince 2018. Poté budete muset počkat až do příštího roku, až se v dubnu otevře nová sezona.
Zámek Kačina je v Čechách neobvyklém empírovém slohu
Architektonicky je to velice čistá stavba
